Chcete vědět, jak to bylo v listopadu 1989 a několik let poté, i když to asi víte, ale bylo by zajímavé porovnat vaše paměti s dějem jakým to popisují já, a možná by jste se divilli, kolik toho nevíte a moje pojetí knihy se diametrálně liší od toho, co nám vtloukají do hlav prolhaní politici, tak bych vám chtěl nabídnout knihu Mimikry mocných, tak v této knize se to dozvíte, je to parodie na vše, co se dělo kolem hadrového puče, a je to velká sranda, pokud by jste měli zájem, dej mi vědět, info o knize je na mém,e-shopu http://318023.myshoptet.com, kde jsou recenze, anotace a ceny a dále na mém webu http://197939.w39.wedos.ws kde zase najdete krátké ukázky z knih, přeji všem plný vagon zdraví. Samozřejmě, nenabízím jenom tuto knihu, ale když si otevřete odkaz na e-shop, tak tam najdete info o dalších mých knihách a třeba by vás některá zaujala, jsou tam recenze a ceny, kniha rovněž vyšla v elektronické podobě v nakladatelství Dobrovský. Mnoho čtenářů mi psalo, že se jim knihy líbí, o čemž svědčí recenze na e.shopu Výňatek z knihy MIMIKRY MOCNÝCH Majáles a pád nepracující strany práce Vždy, když se blíží výročí velkého převlékání bolševických papalášů v r. 1989, tak každý předpokládá, že zase bude na Národní třídě nablito. Noviny, televize a různé weby budou plné antikomunistických slintů od převlečených bolševiků a dnes už vlastně jejich kreténských svišťů, kteří byli v té době ve správnou dobu u těch správných koryt jako ředitelé a náměstci národních podniků co by kariérističtí členové KSČ, kteréžto národní podniky, do té doby prosperující, poté vykradli, vyplenili a vytunelovali. Já jsem takových bezpáteřních kariéristů kolem sebe znal a ještě stále znám stovky, někteří už chcípli, někteří ještě kradou, i když už mají smrt na jazyku. To je opravdu pozoruhodné, jak přestárlí převlečení bývalí bolševici jsou přesvědčeni, že i po smrti budou v hrobech dále rozmnožovat svůj nakradený majetek. Pro ty mladší přináším vzpomínky na tuto neslavnou historii českých dějin poněkud jiným pohledem než antikomunistickými sračkami. Celá anabáze neustálých půtek, bojů a bojůvek nastala 17. listopadu 1989. V hlavním městečku tohoto budoucího státečku Praze se formuje skupina mladých lidí, kteří se chystají na večerní procházku Prahou s tím, že vycházku ukončí na vršíčku zvaném Petřín, který je známý svým vlivem na city mladých lidí a někteří uvažovali, že zde ten večer založí rodinu. Kromě náměstí sv. Václava je dalším důležitým místem Prahy Národní třída, na které se nacházejí různé Tuzexy, a dokonce po ní jezdí tramvaje a je večerním korzem lidí všech národností, barvy pleti a pohlaví. Řekli si tedy mladí lidé, proč bychom se neprošli touto Národní třídou, aby lidé z tuzemska i ze zahraničí viděli naše rozzářené tváře, zčervenalé dychtivým očekáváním večerního sexu v rozlehlém parku na Petříně. Ten večer ale obyvatelé domů na Národní třídě netušili, že zažijí podívanou na velkolepé manévry, jaké Praha naposledy zažila 21. srpna 1968, kdy do tohoto prostoru zcela omylem zabloudili na traktorech sovětští zemědělci, kteří původně jeli rozorávat celiny do Kazachstánu, ale cestou nějak hloupě zabloudili a najednou se před nimi objevila tabule s nápisem „Praha“. Kdyby obyvatelé bytů v domech kolem Národní třídy dopředu znali běh událostí, které se toho večera na Národní třídě odehrají, tak už v té době by zavedli po dohodě s OPBH tržní hospodářství a balkony ze svých bytů nad Národní třídou by pronajali na tento večer zahraničním turistům za deregulované ceny. Mladí lidé, z nichž některé studentky byly dokonce ještě panny, což je naprosto neuvěřitelné, vůbec netušili, že v Praze je dislokován pluk mladých pohraničníků, který se v Praze na Pankráci cvičil v zásahu proti narušitelům socialistického budování světlých zítřků, a jako sparingpartneři jim k tomu sloužili vězni pankrácké věznice, a už vůbec nepředpokládali, že by se s nějakým plukem zakrátko při své procházce střetli tváří v tvář. „U telefonu Husák, prosím?“ zvedl sluchátko první komunistický muž tehdejší ČSSR, který poměrně dobře uměl česky. „Tady generál Lorenc, soudruhu prezidente, naše tajná služba zjistila, že se v Praze houfují ve velkém množství studenti, ale bohužel se agentům nepodařilo zjistit, co mají ti šmejdi za lubem, snad prý chtějí uctít památku nějakého studenta, zastřeleného za 2. světové války, nějakého Opletala. Neznáte ho náhodou? Ale já jim nevěřím, určitě to je jenom krycí manévr a nakonec se z toho vyklube protest proti dočasně umístěným sovětským jednotkám, bohužel nám neporadila ani kartářka Plivníková, které vyšlo, že mladé lidi přepadl reflex houfování jako u bizonů a věštkyně ze skleněné koule Buližníková nám neřekla vůbec nic, protože se ji ta koule zakalila tak, že z ní nic nedokázala přečíst, co mám soudruhu prezidente dělat?“ „Tak koukej, Lorenc, vím, že se v Praze cvičí ten pluk mladých pohraničníků proti nepovoleným demonstracím, tak zavolej generálu Šošovičkovi, ať těm studentům trochu nařežou obuškama, ale tak, aby nedošlo k nějakému těžkému zranění, nebo nedej bože k úmrtí, to víš, ti zahraniční zmetkové mají oči všude a my si právě teď nemůžeme moc vyskakovat, když soudruh Gorbačov na nás zvysoka kašle a tvrdí, že všechno, co se tu semele, je čistě naše věc!“ přikázal Husák nejvyššímu estébákovi a ten se okamžitě spojil s Šošovičkou. „Tady Křepelka, tady Křepelka, jak mě slyšíte?“ vřískal Lorenc do vysílačky kubánské výroby. „Tady Bažant, tady Bažant, slyším výtečně, nejste soudruhu Lorenci někde ve vedlejší budově?“ ozval se Šošovička, velitel pluku. „Sakra Šošovička, nejmenovat, hlavně nejmenovat, pro vás jsem Křepelka, rozumíte, Křepelka. Poslouchejte, směrem k Národní třídě se přesunuje průvod mladých lidí, prý jsou to studenti, ale kdo ví, co je to za sebranku, tak je na Národní třídě trochu přetáhněte obušky po zadku, ale po prdeli, né po hlavě, rozuměl jste Šošovička? Hergot chlape, jestli tam bude nějaký mrtvý, tak hned zítra vás pošlu k imperialistům a uvidíte, co ti s vámi provedou, a kdyby proti tomu někdo začal protestovat, tak se odvoláme na zákon, že v rozvinutém socialismu kromě 1. máje je v ostatní dny zakázáno sdružování více než pěti osob.“ „Provedu Křepelko. A jak dlouho je máme po té řiti řezat, soudruhu Lorenci?“ dotazoval se Šošovička. „To nechám na vás Bažante, ale tak dvě tři hodiny by mohly stačit. Seřídíme si ještě středoevropský čas, je 19:66:75 hod. Tak si zkontrolujte hodinky, konec.“ Když průvod vesele naladěných a skotačících mladých lidí dorazil na Národní třídu, zcela nečekaně na ně zaútočil ze zálohy pluk mladých, nadějných příslušníků Pohraničí stráže v nově vyfasovaných bílých přilbách, který byl do Prahy dislokován pro cvičení v rámci Varšavské smlouvy proti vnitřnímu nepříteli. Nikdo ale těmto mladým uniformovaným bojechtivým mladíkům nevysvětlil, jak vlastně ten vnitřní nepřítel vypadá (někteří mladí příslušníci si pod pojmem vnitřní nepřítel představovali zelené mužíčky, kteří byli na zeměkouli dopraveni vesmírnými plavidly a z nějakého neznámého důvodu si pro přistání vybrali zrovna Polabskou nížinu a středočeský kraj včetně Prahy), a proto, když k jejich pozicím před řekou Vltavou dorazilo čelo průvodu plného veselí, tak se v jejich tvářích objevilo překvapení a hlavně rozčarování, že vnitřní nepřítel je ještě v pubertě, a tak se zmocnila celého pluku Pohraniční stráže touha po boji. Navíc, když před sebou viděli mladé lidi s holýma rukama a někteří byli dokonce ještě děti, protože s vězni to tak lehké nebylo, a většina mladých, nadšených obránců socialistické vlasti od nich při simulovaném střetu utržila pořádné rány pěstí do nosu a vojenský zubař nestíhal ošetřovat zraněné. Především je rozzuřily zamilované pohledy studentských párů, které se těšily na večerní sex na Petříně, a nadržení pohraničníci, kteří byli sice uklidňování proti sexuálním pudům bromem v čaji, se přece jenom neubránili mravenčení ve varlatech, a tudíž bylo jen otázkou času a nějaké provokace, aby se na tyto sexem nabuzené mladé lidi vrhli. A tak když jeden z kadetů, kteří měli na nedalekém hřišti hodinu tělocviku, zařval ve sportovním nadšení při zápase v odbíjené „na smeč“, tak celý pluk to pochopil jako rozkaz „na zteč“ a horda zcela dezorientovaných mladých pohraničníků s ostře nabitými obušky vyrazila proti průvodu. Když ale bojechtiví mladí pohraničníci v krásných nových bílých přilbách a se štíty z plexiskla proti létajícím komárům obklíčili zcela mírumilovný průvod a chystali se vnitřního nepřítele decimovat, byli zaskočeni jeho neobvyklou reakcí, na kterou při střetech s vězni nebyli zvyklí. Všichni mladí lidé v průvodu si klekli na dlažbu a začali zapalovat svíčky, někteří se začali modlit a již zde byly vidět nesmělé začátky strany Lidové. Pohraničníci se zprvu domnívali, že se jedná o nějaké svaté procesí a účastníci rozsvěcují svíčky na uctění památky mrtvých, ale zmátla je skutečnost, že v čele průvodu nešel farář a rovněž nikdo nenesl kříž. A jelikož neměli informace, jakým způsobem mají zakročit proti církvi, tak se začali nenápadně stahovat. Generál Šošovička, který měl pluk na starosti, si chvíli při pohledu na průvod ještě dětí mnul zamyšleně bradu, co s tím provést, ale když uslyšel ve vysílačce rozkaz UV KSČ, „zahájit boj“, který byl zašifrován větou Hněte kostrou, tak začal okamžitě jednat. Nikdo ze studentů netušil, že v průvodu mladých civilistů je provokatér Komunistické strany práce, svobodník Šimčák, který je miniaturní vysílačkou o velikosti plnicího pera napojen na velitele Šošovičku, který mu vyslal rozkaz: „Kurva, švihni sebou na zem a dělej mrtvého, tím budeme mít záminku k zásahu, ale ne, abys udělal díru do asfaltu!“ Načež Šimčák, který v průvodu pochodoval v převlečení za studenta Pivoňku, sebou praštil na dlažbu a ještě než ze sebe začal dělat mrtvého, tak zařval z plna hrdla: „Zabili mě.“ To samozřejmě zcela změnilo situaci na bojišti a pluk pohraničníků se vřítil mezi mladé civilisty a začali je ostře nabitými obušky mlátit hlava nehlava. Nebozí mladí civilisté, kteří absolutně nic netušíc, nečekali takový zákeřný útok, vztahovali k rozzuřeným pohraničníkům holé ruce a nabízeli jim cigarety, salám a v některých rukou se dokonce objevily láhve s jablečným vínem, které bylo určeno na závěrečnou party na Petříně, domnívaje se, že rozkvetlá korupce v komunistickém systému vše vyřeší. Bohužel, nemohli vědět, že velící generál, Vincek Šošovička vydal nekompromisní rozkaz – žádné potraviny od nepřítele nebrat, můžou být otrávené. A i když pohraničníkům se na cigarety, salám a víno sbíhaly sliny (dokonce se v jednom místě, kde nějaký zahraniční student z Arabských emirátů nabízel láhev nefalšované skotské whisky, utvořil takových chumel pohraničníků, že se málem sami ušlapali) a přitom věděli, že je nemohou přijmout, tak je to ještě více rozzuřilo a nakonec na dlažbě zůstalo ležet několik desítek potlučených mladých civilistů a další byli odvlečeni do generálního štábu velících důstojníků k výslechu, případně mučení. „Co jste dělali na Národní třídě?“ vyzvídal Šošovička na zajatcích a výhrůžně si vyhrnoval rukávy jako gestapák. „Šli jsme se projít, venku bylo pěkně, tak jsme se domluvili, že uctíme památku zastřeleného studenta Jana Opletala a potom se projdeme na Petřín a budeme pozorovat osvětlenou Prahu a přitom budeme zpívat budovatelské písně,“ unisono tvrdili zajatci, a Šošovičku začal chytat amok. „Nekecejte, že jste se šli jenom tak projít, určitě jste chystali státní převrat, a to vám neprojde jen tak!“ vyhrožoval Šošovička a pokračoval, „já to znám, soudruh Gottwald se šel v únoru jenom tak lážo plážo projít na Hrad a byl z toho Vítězný únor. To sice byla konstruktivní procházka a navíc v únoru, ale teď v listopadu o takové procházky naše strana nestojí, vy šmejdi. A vůbec, jak to, že vám to rodiče dovolili? Budeme si je muset předvolat a trochu je poučit o jejich rodičovských povinnostech,“ rozčiloval se Šošovička. „No my jsme se chtěli původně projít v srpnu, to je léto a na Petříně by se krásně milovalo, ale Veřejná bezpečnost nám to zakázala, protože bychom prý tu procházku mohli zneužít na protest proti bratrské návštěvě sovětských rudoarmějců a v říjnu se zase vymlouvali na VŘSR, tak jsme nakonec vybrali listopad, to se v Česku více než 300 let nic neslaví,“ bránili se studenti. „Jak to, že se nic neslaví? A to nevíte, že Velká říjnová revoluce v Sovětském svazu pro zmatení nepřítele byla vlastně v listopadu?“ vybuchl naštvaně Šošovička. Na druhý den se o nepovedeném cvičení pohraničníků v Praze prostřednictvím štvavé rozhlasové stanice Svobodná Evropa dozvěděl celý zděšený národ a politbyro Komunistické strany práce bylo dost vyděšeno, jak se bude situace dále vyvíjet. To už počasí v důsledku ochlazené okluzní fronty nad Azorskými ostrovy, které bylo jedno, co se děje v Česku, začalo ukazovat svoji nevlídnou tvář a začal poletovat sníh. Přesto se našli lidé, kteří měli doma zásoby zimního oblečení, především to byli komedianti, a tito se rozhodli s nasazením ztráty zimního oblečení vyjít do pošmourných ulic a před televizními kamerami tak demonstrovat svůj nesouhlas s nepovedenými manévry pohraničníků a žádali potrestání násilníků. „To vám nevadí, že tady venku mrznete, zatímco byste v divadelních klubech, pěkně v teple mohli rozebírat děj Anny proletářky?“ divil se mladý reportér z Rudého práva. „My jsme dobře oblečeni a na zahřátí máme ohnivou vodu a z náměstí neodejdeme, dokud nebude vyšetřen incident na Národní třídě, i kdyby jsme tu měli zapadnout sněhem a postavit si iglú a Anna proletářka momentálně podniká v Perlové ulici,“ svorně tvrdili herci s herečkami televizním reportérům, kteří byli náramně udiveni, že proti těmto rebelům ještě nezasáhly divadelní komunistické buňky a někteří ctižádostiví televizní reportéři, kteří nám v současné době z televizní obrazovky nastiňují světlé kapitalistické zítřky, ve kterých nás nečeká žádná krize, a to ani ekonomická, ani politická, ba dokonce ani sexuální, neustále vstupovali do záběrů z protestů a vždy nezapomněli připomenout, že oni s těmito protesty nesouhlasí, a když o tom před protesty mluvili s bolševickým ředitelem obou televizních kanálů a stok, soudruhem Zelenkou, tak soudruh Zelenka si je jistý, že tam dlouho podupávat nebudou. „To jsou rozmazlení frackové, uvidíte, jak budou zítra pelášit do divadelních klubů, už jsem jednal s Pragokoncertem, aby pro ně vyjednali co nejvíce vystoupení v NSR. Uvidíte, jak se nachytají na marky, jak myš na špek!“ předpovídal soudruh Zelenka, ale tentokrát se opravdu zmýlil. Oba dva televizní kanály zprvu nevěděly, jak se ke vzniklé situaci postavit, nikdo v televizi neměl jasné příkazy, zda vysílání z demonstrací ukončit, anebo naopak se jim věnovat co nejvíce. Generální ředitel Československé televize soudruh Zelenka rovněž celých 24 hodin seděl u telefonu a čekal na příkazy, ale vypadalo to na naprostý chaos v nejvyšších komunistických špičkách, protože ani Husák si nedovolil zavolat do Moskvy, jak bývalo zvykem, a přeptat se soudruha Gorbačova na zdraví a na rozkazy. „Kdybych o tom mohl rozhodovat, tak bych vyhlásil výjimečný stav, tak jak to v Polsku udělal Jaruzelski. By koukali, herci by pak za trest dva roky mohli hrát jenom loutkové divadlo a zpěváci by si zavýskali akorát při dožínkách,“ rozčiloval se vedoucí televizních bolševiků soudruh Zelenka. A tak se ve všeobecném zmatku zanedlouho přidali ke komediantům i dělníci, dokonce i rolníci, kteří měli v tomto období klid od polních prací (dodnes ústav pro komunistické vykopávky nezjistil, jak by to bylo s rolníky, kdyby protesty byly v době žní), a pracující inteligence, začaly dobře organizované protesty a pracující v národních podnicích a na náměstích začali vykřikovat „Nejsme malé děti“ a „Nejsme jako oni“. To ještě netušili, že za několik let budou někteří ještě horší než ONI. Ústřední výbor a celé politbyro vedoucí Komunistické strany práce začalo neorganizovaně pobíhat sem tam (tehdy se ještě nedalo přeběhnout například z ČSSD do ODS, protože existovala jenom KSČ) a nevěděli, kam se vrtnout. Bylo založeno OF (Občanské fórum), a toto zanedlouho ovládlo politickou situaci v Česku. Vlna protestů byla navíc umocněna generální, hodinovou stávkou, která byla vyhlášena jekotem sirén (tam, kde zrovna měli sirény v poruše, mlátili určení dělníci do kolejnic svými ocelovými ptáky), kterou přivítali hlavně nemakačenkové, kteří v rozvinuté tržní kapitalistické společnosti nyní představují takzvané socky, a někteří dokonce vstoupili do strany Svobodní bezdomovci za lepší zítřky. Poté po celém Česku se lidé začali shromažďovat na náměstích, v parcích, v letních kinech a ve výrobních halách národních podniků a na každém takovém srazu lidé cinkali klíči. Ovšem docházelo i k tragédiím, kdy domovní lupiči se vetřeli do davu v převlečení za organizátory srazů a některým nepozorným lidem, příliš zabraným do dějinných událostí, ukradli celý svazek klíčů a ti, když přišli domů po krásně prožitém dni na srazu, našli byt zcela vybílený a po lupičích zůstaly u bytu pouze vchodové dveře a na papíře vzkaz „klíče jsou pod rohožkou“. Nikdo dodnes přesně nedokáže vysvětlit, odkud se tento lidový zvyk – cinkání klíči – vzal. Některé regiony jako Valašsko, Lašsko, Prajsko anebo Chodsko se dodnes přou o autorství tohoto lidového zvyku a je pravděpodobné, že tímto zvykem lidé představitelům lidové moci chtěli naznačit, že doma za zavřenými dveřmi si mohli vykládat politické vtipy, ale netušili, že i doma za zavřenými dveřmi byli odposloucháváni tajnou policií StB. Anebo chtěli soudruhy z KSČ provokovat, jako by říkali, my vám stejně utečeme a doma se zamkneme, podívejte se, máme sebou klíče. V jednom národním podniku v Praze, vedoucí tajemník Komunistické strany práce, který později na dovolené ve vězení byl donucen pracovat, ale kupodivu se jako skladník osvědčil, a proto po propuštění založil firmu Sklady a Překlady s.r.o., tak tento tajemník z kabiny pojízdného jeřábu ve výrobní hale hřímal na zúčastněné dělníky (rolníci se bohužel nedostali přes vrátnici, aby dělníkům pomohli): „Nikde na světě, dokonce ani v Antarktidě, nedělají revoluci malé děti.“ Načež dav zúčastněných dělníků unisono začal křičet: „Nejsme malé děti, pro děti pod patnáct let je práce zakázána.“ A chtěli zase cinkat klíči, ale s hrůzou si uvědomili, že klíče mají všichni ve skříňkách v šatně, a tak někteří alespoň udeřili malíkovou hranou o plechový kryt stroje. Tato reakce dělníků tak vylekala vedoucího tajemníka, že zavadil o nějaké tlačítko a jeřáb se dal do pohybu. „Sakra, to se rozjelo, co mám dělat?“ začal ječet vedoucí tajemník. „Soudruhu, zmáčkněte to červené tlačítko,“ snažil se mu pomoci jeho zástupce. „Do prdele, zase to jede na druhou stranu, sakra, jak to mám zastavit?“ mlátil vyděšený vedoucí tajemník pěstí na všechna tlačítka v dosahu jeho ruky. Dav se mezitím rozešel pracovat a vedoucí tajemník se svým zástupcem jezdili s jeřábem od jedné stěny haly ke druhé, několikrát zvedli náklad ke stropu a několikrát ho zase spustili a zdálo se, že budou jezdit s jeřábem sem a tam až do konce směny. „Hele, Pepo, zastav ty dva blbce v tom jeřábu!“ přikázal mistr dělníkovi obsluhujícímu jeřáb. Když vedoucího tajemníka se zástupcem sundali konečně přivolaní hasiči na pevnou zem, byl cítit kolem vedoucího tajemníka nepříjemný smrad, načež tento začal prchat k východu, hroze pěstí na dělníky vykřikoval: „To si někdo odskáče.“ Zatímco probíhaly srazy, manifestace, sezení a nakonec všichni vždycky po těchto seancích odešli diskutovat o vývoji v Česku do hospod, příslušníci StB a jejich přisluhovači, což byli lidé, kteří nasliněným prstem ucítili změnu závanu větru a správně předpokládali, že když budou v tuto pohnutou dobu na správné straně, v budoucnu se dostanou k těm největším korytům, ze kterých nejenže budou moci žrát s plnou hubou, ale dokonce u toho budou moci i mlaskat. To se ukázalo jako velmi dobrý předpoklad a tito paraziti v následných letech dokázali, jak chutná moc. Bohužel, dva roky se Občanské fórum dohadovalo o budoucnosti Česka, až toho využil jeden prognostik, který tajně založil jednu z velkých stran, která se pojmenovala Občanská demokratická strana (dále jen ODS), která pak v předčasných volbách drtivě zvítězila. Tento muž se jmenoval Václav Pružinský a nebývalou měrou ovlivnil v dalších letech vývoj v Česku. ODS se pak prohlásila kapitalistickou stranou, i když u jejího zrodu paradoxně stáli bývalí čelní představitelé Komunistické strany práce, protože to byli a jsou lidé sice bez jakéhokoliv charakteru, ale se správným čichem, kde mají být, když se bude krást, a v tomto ohledu mají čich 100krát citlivější, než medvědi na mršinu nebo psi na kokain. Ale to už je další kapitola dějin.